Charita na husách

Už je to nějaký rok, co jsem viděl naposledy svojí kamarádku a bývalou spolužačku z vysoké školy v Suchdole – Andreu. Občas jsme si volali a od její svatby v jižních Čechách opadlo i telefonování. A to už letos byl čtvrtý rok.

Přišla mi v průběhu září sms zpráva a docela jsem se divil, protože byla právě od Andrey. Zvala mě, abych přijel se svojí manželkou na její statek v jižních Čechách, kousek pod Pískem. SMS vypadala takto:. „ Čau, nechtěl bys přijet s rodinou k nám k Písku, pokecali bychom, popili, pojedli a mohli byste nám pomoc se škubáním hus.“ Vypadalo to dobře a potěšilo mě, že si vzpomněla. Nelenil jsem a hned jsem ji volal zpátky. Nejdřív jsem ji tedy upřesnil situaci a sice, že už ženatý nejsem, takže manželku s sebou nevezmu, ale že vezmu svojí přítelkyni, kterou taky zná. Jsem všichni tři totiž bývalí spolužáci. Andrea s radostí a vehementně souhlasila. Ona ji totiž její parta na škubání hus zkolabovala, a tak hledala jinou dobrou duši, která by ji pomohla. A našla ji a hned dvě.

Doma jsem Aničce oznámil, že jsem přišel na bezva náplň jednoho víkendu. Že budeme trávit víkend v klidu a pohodě na statku Andrey a jejího manžela kdesi u Písku. Anička sice tak nadšeně jako já nevypadala, ale nechtěla mi to zkazit, tak souhlasila. O tom víkendu nám zrovna začínala společná dovolená.

Přes všelijaké kostrbaté dorozumívání s Andreou konečně vydali na cestu, ale nahlodaní pochybnostmi, protože komunikace s ní ohledně škubání byla dost zapeklitá.

V sobotu 11.10. jsme vyrazili. Andrea sice čekala, že vyrazíme už za kuropění, aby se toho stihlo co nejvíc, ale vzhledem k začátku naší dovolené jsme si troufli vyjet později, až kolem deváté a to jsme ještě jeli mimo dálnici, protože jsme neměli dálniční známku. Když jsme frčeli do kopce mezi Štěchovicemi a Slapy, tak nás Andrea už hledala a jaké bylo její zděšení, že jsme teprve vyrazili a jsme teprve na začátku. Skoro nám flákla s telefonem. Jen jsme se s Aničkou na sebe podívali, trochu škodolibě se zasmáli, že nás na naší dovolené nebude nikdo stavět do latě, a jeli jsme svým tempem dál.

Cesta byla dlouhá a několikrát jsme zakufrovali, ale dojeli jsme.

Ve vesnici, která ani nebyla v jednom z našich autoatlasů, jsme hledali statek, který by mohl být Andrej. Bylo jich tam několik, ale ten pravý byl vidět z daleka a marně jsme doufali, že to nebude on. Ruina, trosky, zřícenina. Jinak se to nedá nazvat. Ale zase jsem si říkal, že to koupili nedávno, tak to opraví a bude to vypadat k světu. Andrea už nám ukazovala, jak tam zajet. Na Aničky radu jsem zaparkoval hned za vjezdovou branou, abychom to neměli z nějakého důvodu daleko.

Slušná fráze a naoko zdravá zvědavost typu: „ Jaká byla cesta?“, „Jak se máte? Tak dlouho jsme se neviděli.“, „Co si dáte? Kávu, čaj nebo grog.“, „Co tomu tady říkáte?“ atd. se nekonala. Místo toho jsme při výlezu z auta koukali na Andrej skoronaštvaný obličej a jediné, co byla schopná nám říct:“ Tak šup, šup, převlíkat a rovnou do práce.“ Tak to byla další krůpěj do pochybností, jestli jsme přeci jen neměli zůstat doma a chystat se radši na dovolenou.

Když jsme vylezli z auta ven a po vyslechnutí oné věty oznamovací, která se volně přenášela do formy rozkazovací s drobným podtextem, že jsem flinkové a že se už dávno mělo makat, začali jsme si vyndavat věci z kufru. Andrea tam nervózně poskakovala, jak kdyby napínáček ji v prdeli vadil, a furt nás popoháněla. Nejspíš si snad myslela, že z auta vyskáčeme v plné polní už v montérkách a holínkách. Ubezpečil jsem ji, že se někde potřebujeme převlíknout do pracovního a ať nám tedy ukáže, kde budeme i spát, abychom si tam mohli dát věci.

Anička zůstala u auta a já šel s Andreou podél zdi bývalého statku. Šli jsme po chodníčku, který asi nebyl dobový, protože ostatek vypadal, že se tam přes válku ubytovali Němci a od té doby se nic nezměnilo. Po mé pravé ruce byla spousta chlívkoidních vrat, které utrápeně visely z pantu nebo úplně chyběly a byly opřeny o zeď.

Už jak jsem přicházel blíž místu činu, kde se budou husy zabíjet a škubat, viděl jsem manžela Andrey, který moc nadšeně nevypadal a taky to se zdravením nijak nepřeháněl. Pozdravila akorát nahlas sousedka, jak jsem později zjistil, a matka Andrey, která tam běhala za synátorem. Vlezl jsem za Andreou do místnosti, o které mi psala, že je to zrekonstruovaný chlívek. Vysloveně jsem zůstal stát na prahu ohromením. Střídavě jsem se koukal na to „kulturní“ prostředí chlívku a na záda Andrey, která šla dovnitř a nezachytila můj překvapený výraz v obličeji.

Místnost ani zdaleka nebyla zrekonstruována. Byl to klasický prasečí chlívek, kde bývalo asi víc prasat, odhaduji podle prostoru 3 až 4 kusy. Podlaha v celé místnosti byla značně dobová a kdyby mi někdo řekl, že odtud vyhnali prase před hodinou, klidně bych věřil, protože obnovu podlahy si představuji jinak, a nebo alespoň vyčištěnou. Mezi spárami původní dlažby, nebo co to bylo za povrch, bylo zajisté ještě nasráno od bývalého nájemníka, sem tam byla díra, někde ještě rantlíky od koryt a přepážek. Jediné, co místnost a tedy ani podlaha neobsahovaly, byl smrad spjatý s přítomností prasat. Zeď byla snad ještě v horším stavu nebo na ní bylo v té skoro-tmě, spíše šeru, vidět. Omítka tam bývala asi ještě za bývalých majitelů. Místy koukali holé kameny nebo cihly, někde byla odfouklá a jinde vlhkostí nabobtnaná. Kdesi nahoře bylo jedno malilinkaté okýnko nebo spíše díra ve zdi, abych se správně vyjádřil. Ta díra byla jakoby zavřená dřevěným rámem jakoby oknem, ale výplň nebyla. Byla tam jen nějaká folie a v půli roztrhnutá.

Celkový dojem rekonstrukce zřejmě měla vyvolat úprava prostoru – nanošené tři válendy, které byly vyrovnány u zdi pod okno. U další zdi stála kamna, která nemohla být funkční, protože dvířka kamen byla šejdrem a celá stála nakřivo, takže bych se v nich i bál zatopit. Jak vypadala roura, nevím, to jsem v té tmě neviděl.

„Tak v tomhle máme spát? To bude muset ještě vidět Anička….“, řekl jsem Andreje. Vzhledem k tomu, že byl podzim a zrovna bylo i dost pošmourno a vlezle, ráno byla kosa jak v márnici, v tomhle chlívku se nedalo moc dobře topit i vzhledem k oknu, které nebylo a vstupní dveře měli zrovna tolik prken, že tam ani nemusela žádná prkna být, nepřicházelo v úvahu, že tady bychom po práci přespali. Andrea koukala furt jak bubák a obhajovala tuhle místnost, že to není sice nejlepší, ale snažili se. To jsem tedy pochyboval.

Došel jsem k autu. Anička se už chytala zavazadel, že se tam nastěhujeme, ale podle mého výrazu už z dálky a po mém opatrném pronesení poznámky, že by to snad měla nejdřív sama vidět, než tam všechno odstěhujeme, mírně zakolísala v přesvědčení a šla se podívat už s taškou v ruse sama. Anička ani nemusela chodit až dovnitř a už u dveří pronesla, tak tady ani náhodou.

Převlíkli jsme se, nechali jsme si tašky nerozbalené na válendách a šli ven za prací.

Husí jatka se konala venku pod zastřešeným prostorem. Na práci jsme tam byli my dva s Aničkou, Andrea s manželem, sousedka s manželem. Občas se tam potloukala matka Andrey se synem Andrey. Bylo nás tedy celkem šest. Začít se mělo ráno v osm hodin a celkem mělo být cca 15 hus a osm krůt. To byla teorie, která nám byla sdělena sms-kou po telefonu. Praxe byla úplně mimo mísu.

Přijeli jsme tedy v tolik, kolik jsme vzhledem k dovolené přijeli a sice v půl jedenácté. Než jsme se za neustálé kontroly a dohlížení převlékli, bylo asi tři čtvrtě na jedenáct a to už jsme byli připraveni vrhnout se do víru práce. Ale ač byla celkem pokročilá hodina na začínání s prací pro nás, ani pro zbylé čtyři to zřejmě nenarušilo denní chod ranního vstávání. Celkem byly podříznuté dvě husy a ty ležely na paletě kvůli vycukání. Jinak tam nikdo nic nedělal a i když věděli, že přijedeme později, sami nezačali. Což bylo celkem nepochopitelné, protože jak jsme se v průběhu dne přesvědčili, za tu dobu, kdy jenom lelkovali a neměli připravenou ani základní výbavu na porážku, mohli mít už hotové alespoň 4 husy, ne-li třeba pět nebo šest.

Kostky byly vrženy a dali jsme se tedy do díla. Manžel Andrey se uvolil a šel chytat husy do výběhu a soused mu je bral a zabíjel. Aby se to urychlilo, dělal jsem spojku mezi výběhem hus a chodníčkem podél statku, což bylo asi sto metrů, aby soused mohl jen zabíjet a nemusel se zdržovat s chůzí tam a zpět. Zabíjení je docela zajímavý způsob, který jsem ani jako zemědělec neznal. Husa se vezme pod paždí, vytrhá se jí peří na hlavičce, tam kde přibližně končí temeno a začíná zátylek. Pak se chytne husa jednou rukou za zobák a ten se jí zároveň tou samou rukou natlačí ke krku, takže se v plné kráse projeví vyškubané místo na zátylku. Do tohoto místa se zařízne nůž a jedním tahem se přeřízne zátylek přes páteř a míchu až na druhou stranu, ale hlava se celá neodřízne. Tímhle způsobem dojde k velmi rychlé smrti a k rychlému vykrvácení. Pak se husa položí kvůli možnému vycukání v posmrtné křeči.

Trochu to popíšu, aby bylo jasné, co jsme dělali celý den od jedenácti do večera do sedmi hodin. Mrtvá husa se pak vezme na stůl, kde se jí chopí další lidi. Pro jednodušší a rychlejší postup při práci jsme zvolili stejné lidi na stejný druh práce při porážce. My s Aničkou a se sousedy jsme pařili. Tedy ne jako na zábavě, že bychom si zatrsali. Každá dvojice si vzala jednu husu proti sobě u stolu a napařovací žehličkou se pařilo to husté a jemné peří, které mají husy a kachny na břiše a na zádech. Jo, čtete dobře. Napařovací žehličkou. Žehlička je výborná věc a neuvěřitelně to zrychluje škubání a netrhá se při tom kůže. Ta je velmi jemná – hlavně na břiše. Vedlejší je skutečnost, že se žehlička těmito jatky nadobro znehodnotí a nelze ji použít už na nic jiného a ani bych se nedivil, kdyby se pak musela vyhodit. Ale to nevím, jestli ji schovali na příště nebo ji vyhodili. Při této akci zařvaly dvě žehličky.

Po oškubání jemného peří se husy ponořily celé do vaničky s vařící vodou. Po nějaké době se vyndaly a doškubalo se zbylé peří, které je všude možně i nemožně a hlavně na křídlech. Když se stalo, že peří už šlo ztuha a trhala se kůže, musela se nedoškubaná husa znovu ponořit do horké vody a takto jsme dopařovali a doškubávali až do zblbnutí.

Na závěr u každé husy byla libůstka. Vytrhání takových hnusných, vodnatých pysků z kůže. To byla nejhorší část škubání a ještě dlouho po návratu domů jsem je viděl před očima, když jsem je zavřel. Anička měla velmi podobný, ne-li stejný problém.

Po vyčištění kůže husy se připravily na vykuchání. Téhle činnosti se ujala Andrea sama, i když mi statečně navrhovala, abych se úkolu ujal já. Nechtěl jsem, protože jsem s husami neměl nejmenší zkušenost a nikde jsem ani neviděl, jak se zabíjejí a to mám dokonce stejně jako polovina osazenstva při porážce zemědělku.

Vykuchaná husa se pak zavěsila na hák na klacek a když byl klacek plný hus, zanesl se do chladírny, kde čekaly na rozvoz po zákaznících.

Tak a teď zpátky k začátku. Myslel jsem si docela naivně, že když mě někdo požádá, abych mu pomohl s nějakou akcí, že bude jednak všechno připravené a taky za vykonanou práci bude nějaká odměna. Spletl jsem se v obou bodech.

První věc, která mě jako kamaráda a spolužáka zarazila, bylo, že ač jsme se spolu s Andreou neviděli celkem čtyři roky a bral jsem tuto akci jako příležitost se vidět, pěkně pokecat, popít a mezi řečí trochu pomoc. Za celý boží den práce padlo mezi mnou a Andreou jen pár vět, takových těch základních, které člověka napadnou, aby si dal dohromady nějakou představu, jak ten druhý celou dobu žil a jak se měl. Andrea byla naštvaná a hovoru jakoby pokaždé vyklouzla neměla se k dalšímu hovoru. To mě docela popudilo. Její manžel už vůbec skoro nemluvil, maximálně utrousil sem tam nějakou poznámku nebo žertoval se sousedy, ale já osobně měl pocit, jakoby si objednal brigádníky z Východu a teď jen kontroloval, jestli něco dělají nebo jen tak lelkují. On sám asi z této akce nadšený nebyl, ale byly v tom peníze, tak se zúčastnil alespoň osobně, i když práce moc nenadělal. Krom toho, že šel podříznout jednou za hodinu a půl šest hus nebo tak nějak, nic jiného nedělal.

To byla další věc, které jsme si všimli s Aničkou při příchodu. Ač věděli a nás zvali už 14 dní předem, neměli připravené vůbec nic. Voda se teprve vařila, ale neměli připravenou sebemenší hromádku dříví na zátop do brutaru pod vodu. Všechno dělali až během porážky, většinou se příprava dřeva neobešla bez zbytečných hašteřivých scén mezi jím a Andreou. Plno chaosu, prodlev a stresu. Místo aby se věnoval pomalu jediné práci, kterou měl a to je přikládání pod vodu, tak každých pár minut kouřil a to ho nikdo nesměl vyrušovat, takže se několikrát stalo, že jsme neměli kam dát husy, protože nebyla uvařená voda, nebo nebyl oheň nebo nebylo dříví. Pak se několikrát stalo během dne, že jsme všichni stáli a čekali, až dokouří, abychom mohli dát škubat. Zatím ještě živé husy neměl kdo zabít, protože přednější bylo kouření.

Ohledně dříví byl zajímavý další fakt – objednali si pracovní sílu na celý víkend, věřili tomu, že tam přespíme a stejně nebyli za celých 14 dní schopni připravit hromadu nasekaného dříví, abychom si večer mohli zatopit v kamnech, které byly v chlívě. Vzhledem k tomu, že jsme tam měli spát a s prací jsme skončili až za tmy kolem sedmé hodiny. Krom jedné žárovky, která visela z objímky nad našimi hlavami pod tím zastřešeným prostorem, nebylo široko daleko jiné světlo, ani v tom chlívě, takže nevím, kde bychom dřevo honili a jak bychom topili. Všude se válely metrové kusy kulatiny, ale nic, co by se dalo zlomit nebo nasekat.

Po první vlně zabitých husí jsme narazili na další zajímavost a sice, že nebylo, kam je dát. Neměli žádné háky, žádné místo, kde by se husy věšely. Takže zase vznikla chvíle a prodleva, než jsme vymysleli, kam s husami. Klacek se našel, ale zase nebyly háky, a když soused skočil domů pro háky, zase nebylo, kam ten klacek s háky umístit, aby do toho nikdo nestrčil nebo aby si toho nevšímali psi, které se tam mezi husami promenádovali. Jeden byl Andrey a druhý souseda.

Když jsme zabili prvních deset hus, objevil se další drobný detail a sice, že vlastně nevěděli, kolik těch hus mají. Počítali to všichni čtyři a nedopočítali se.  Soused se sousedkou je krmili přes týden po celou dobu jejich výkrmu???? – protože Andrea s manželem jsou Pražáci. Sousedi nevěděli, kolik jich krmili, ani si nepamatovali, kolik je tmavých, kolik je bílých. Andrea zase s manželem podle svých slov měli všechno nasmlouvané, ale také nevěděli, kolik jich mají, kolik jich živí a kolik jich vlastně udali. Tak pak nechápu obchodní taktiku prodeje, když tvrdí, že všechny jsou na objednávku. Nám po sms řekli, že jich je patnáct, ale ve skutečnosti jich bylo třicet pět. Ale tento počet jsme se dověděli právě až k závěru, když už bylo jasné, že ve výběhu jich je ještě deset.

Docela dost zajímavých problémů na to, že někdo plánuje porážku hus čtrnáct dní předem. Navíc to volání o pomoc bylo značně prosebné, jakoby hořel termín a téměř byl problém s tím, že nám s Aničkou se to nehodilo týden před tímto týdnem a ani týden potom. Nakonec při té porážce jsme se dověděli, že to zas tak nepospíchá a zase jsem přemýšlel nad tím, proč to tedy nedělali ve čtyřech postupně, když jim všechny pracovní síly odřekli pomoc. Už vím proč.

Anička doma před odjezdem chtěla připravit něco k jídlu s sebou, ale já nechtěl. Byl jsem přesvědčený, že když k někomu jedeme pomáhat a ještě s takovou věcí, jako je zabíjení hus, že nám ten, kdo nás zve, nakrmí a postará se o nějaký nepostradatelný komfort. Omyl, omyl a omyl. Bohužel nikdo nebyl schopný ani během práce zajistit, abychom měli nepřetržitý přístup k teplému čaji nebo kafi. Počasí bylo nevlídné, byla celkem zima, občas foukal nepříjemný vítr, člověk stát celé hodiny na místě kvůli škubání a krom rukou, které byly v teple na huse se žehličkou nebo v teplé vodě, ostatek těla nebyl zrovna v příjemných podmínkách. Na začátku se nás zeptali, jestli něco nechceme. Nechali jsme si tedy uvařit čaj. Ten nám tedy uvařila matka Andrey. Řeklo se jí to teprve, až když zase šla kolem na procházce s vnoučkem mezi jejich karavanem, umístěném  na zakrytém místě za statkem a námi. Pak tam chvíli byla a fotila, protože měla touhu tyhle jatka zaarchivovat na fotkách. Nevím, jestli náhodou nebo jakým přičiněním, fotila buď jen husy nebo husy se mnou a s Aničkou. Nevyfotila jinou fotku, kde by bylo ostatní osazenstvo. Teprve za dlouhou chvíli se vzdálila, aby uvařila čaj. Každému přinesla hrnek, který cestou napůl vystydl a když jsme si ho nevšimli dost brzy jako já, tak už vychladl úplně a o teplu jsem si mohl nechat jen zdát.

Nebýt Aničky, která byla už docela nasrutá a bez nálady jednak kvůli prostředí, práci, chlívu a skutečnému počtu hus, tak jsme se asi jiného čaje nedočkali. Řekla ji, že by bylo záhodno, kdyby někdo, a myslela tím Andreu nebo její matku, došel uvařit hrnec čaje, ze kterého by si každý mohl libovolně nabírat. Nepotkalo se to s odezvou na první dva pokusy a teprve, když to vypadalo, že bude svačina, tak přinesli malilinkatý kastrůlek s čajem. Bylo to přesně na dva hrnky. Takový malý kastrůlek používal můj děda na holení.

Svačina byla dalším „úspěšným“ pokračováním naší husí mise. Soused skočil domů pro škvarkovou pomazánku a salámy, aby bylo co dát na chleba, protože asi věděl, že z Andrey nic nevypadne a taky by ani nevypadlo.Nevím, proč na takovou akci o šesti lidech na celý den práce neuvařili kastrol guláše nebo aspoň neohřáli klobásy nebo párky, aby bylo něco do žaludku teplého. Místo toho nás de facto obsloužil soused a na jednu hlavu pracanta připadl jeden a půl chleba s pomazánkou. Za celý zbytek dne už nic nebylo a ani ten čaj. Ostuda trapas.

Poslední třetina dne byla už bez nálady a jedině my a sousedi jsme byli v živé komunikaci. Bylo to fajn lidi a zřejmě asi věděli, že jsme si touto akcí nadělali do bot, protože se snažili být hodně příjemní a jemnými narážkami nám naznačovali, že se máme na takovou akci příště vykašlat. Myslím, že i oni byly přesvědčeni, že příště do toho nejdou. Byly tam taky asi na poslední chvíli, protože mě Andrea týden před tím říkala, že tam asi budeme ve čtyřech, protože sousedi s nimi nemluví. Asi měli proč a nedivím se jim. Nás už to taky přešlo.

Během večera jsme se dověděli, že přece jenom ty krůty taky čekají na oškubání a že se to bude dělat druhý den, v neděli. Sousedi jim rovnou řekli, že mají svoje činnosti – brambory a zabijačka ovcí, že oni se už nezúčastní. Tak to Andrea přešla nelibě, ale počítala s námi, tak ji to ani moc nevadilo. Jenomže my jsme si s Aničkou řekli, že až to tady doděláme, sbalíme se a jedeme domů. Andrea překvapeně koukala z jednoho na druhého a divila se, že nechceme tam přespat a ještě jim druhý den pomoc. Ubezpečili jsme ji, že v těchto podmínkách nemůžeme přespat. Tak byla ještě nafouknutější.

Dodělali jsme poslední husu. Anička řekla, že se jdeme převléci. Andrea nás zastavila s tím, že tam není světlo a dál to neřešila, tak zase my jsme z ní museli vydolovat, jak tam to světlo dostaneme, abychom se mohli převléct a nic nezapomenout. Láskyplně nám tedy půjčili svítilnu z kola nebo čelovku, už nevím, co to bylo za krám. Převlékli jsme se za svitu bludičky uprostřed černého chlíva na studené špinavé podlaze. Nanosili věci do auta šli jsme se rozloučit. Mezitím soused odešel, takže jsme se s ním nerozloučili, ale srdečně se s námi rozloučila sousedka a ještě se ubezpečovala, jestli se ještě uvidíme. Zřejmě blbější a naivnější lidi ještě nepotkala, tak nás chtěla ještě někdy vidět. Nebo byla opravdu tak srdečná a litovala nás, že jsme se nechali na tuhle akci přemluvit. Andrea s manželem nám ani ruku nepodali, jen řekli: „Fakt díky a ahoj.“ Doslova. Otočili se zpět k nedodělkům na stole a víc si nás nevšímali. Stáli jsme tam jak péra z gauče a nevěřili svým uším.

Nevím, jestli byla uražená, že jsme přijeli pozdě, nebo že jsme tam nechtěli spát nebo pomoc ještě druhý den, ale pomohli jsme jim pozabíjet, oškubat a celkově připravit na prodej třicet pět hus, takže trocha slušnosti by byla na místě. Její sliby o pokecání a popití po práci večer byl jen nějaký ústřel, protože si ani nedokážu představit, jak bychom to prakticky udělali. Oni měli sami pro sebe malinký karavan, kde se víc lidí nevešlo, zbytek statku, který zatím stát a čekal na první poryv větru, aby se rozpadl, neposkytoval žádné vytápěné místo, kde by se dalo sedět a kecat nebo dokonce popíjet, nebyla tam nikde voda, kde by se dalo umýt od peří, prachu, smradu a špíny – s tím jsme jeli domů – a myslím, že ani nebyla vůle vůbec něco podniknout, protože už její manžel během prvních dvou hodin dost vyčerpávajícím způsobem pohovořil o večerním hokejovém utkání v televizi.

Sedli jsme si do auta ušpinění, zaprášení, smradlaví, unaveni, vyčerpáni a hladoví. Kolem čtvrté hodiny dali vařit v karavanu brambory k večeři s jelitem, ale s námi nakonec vyjebali, protože nám to ani nenabídli, ani nezabalili na cestu. Prostě jim to bylo šumafuk. A co mě i Aničku nejvíc šokovalo? Člověk, kterého znáte už několik let a pak ho pár let nevidíte, vás pozve k sobě na statek se žádostí o pomoc. Vy mu vyhovíte a samozřejmě počítáte s tím, že za odvedenou práci vám něco nabídne. Pochopitelně, že když zabíjíte husy, odměna je na dosah ruky. Celý den se tam moříte za hnusného počasí, jíst skoro nedostanete, k pití také ne, a nakonec vás vystrčí ven. Nenabídli nám vůbec nic, poděkovali na půl huby a o huse jsme si mohli nechat jen zdát. I když do poslední chvíle nevěděli, kolik jich mají, takže nemohli mít logisticky všechny přislíbené zákazníkům, stejně se ani jedna pro nás nenašla. Ani třeba omluva, že už je mají předem rozebrané. Nepřišla ani nabídka na zaplacení benzínu, když jsme k nim takovou dálku jeli. Nic. Prostě nic. Takže příště může zase napsat nebo požádat. Mohu říci jen jedno – NASRAT!!!